Stránky pro oběti znásilnění, jejich příbuzné a známé


                                                                         Motto: 11. přikázání - "Nebudu nečinně přihlížet."

Sára, 23 let, znásilněna ve 20 letech (vloženo 02/2016)

Přelom února a března. Možná to byl únor. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a zřetelně jsem cítila tu bolest. 

Stalo se to na začátku prosince. Naprosto do detailu si vybavuji, jaký to byl den, kolik bylo hodin, co jsem měla na sobě, jak jsem po tom reagovala. Dlouhá sprcha, kdy jsem si myslela, že to ze sebe smyji, zítra ráno se probudím a budu normálně fungovat. Tři hodiny koukání do zdi, kdy mi po tvářích tekly proudy slz. Prosinec jsem prožila v agonii, už si ani nepamatuji, jaké to byly Vánoce. Leden plný spánku a pláče měl za výsledek pouze dvě hotové zkoušky v prvním semestru na vysoké škole a ztrátu obrovského množství kreditů.
První měsíc jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že se to nestalo. Druhý měsíc jsem v momentech, kdy jsem zrovna nespala, před vypuknutím pláče přemýšlela, proč já? Proč já, která si to chránila pro někoho, koho bude mít ráda a její poprvé pro ni bude otázkou svobodné volby. Co jsem komu udělala hrozného? Marně jsem hledala v paměti, co by to tak mohlo být.

Možná to byl přelom února a března. Možná to byl únor. Okamžik, kdy jsem si uvědomila, že MÁM problém. Že tohle je můj problém. Že to, co se stalo, je součást mě a že potřebuji pomoct. Že přeci jednou chci zažít hezké milování, tak, jak o něm všichni vždycky básní a klepají si na čelo, že jsem ještě s nikým nezačala spát. Věděla jsem, že čím déle budu čekat a odhodlávat se to řešit, tím horší to bude. Věděla jsem, jak moc vybíravá ohledně partnera, se kterým bych si něco začala, jsem byla, jak moc jsem si na sebe a své tělo dávala pozor a jak moc se teď kvůli tomu, co se stalo, nenávidím, nepřijímám se, a že to pravděpodobně bude ještě horší.
Potřebovala jsem někoho, kdo mi zpátky navrátí mou lásku k sobě. Snažila jsem se v sobě i přes svou zatemnělou mysl najít znovu střípky racionality. Vyhledala jsem proto pomoc psychologa v domnění, že mi pomůže. Bylo moc brzy na to, abych někomu odvyprávěla fakta a emoce, které se staly zhruba před třemi měsíci, aniž bych nepropukla ve více či méně hysterický pláč. Ale i v tom momentě jsem potřebovala psychologa, který mi řekne, jak se s tím mám vyrovnat, jak to přijmout, jak s tím pracovat a jak dlouho bude zhruba trvat, než se s tím smířím a začnu se mít znovu ráda. Nepotřebovala jsem sedět naproti někomu, kdo se na mě lítostivě díval a říkal věty jako „to mě moc mrzí“, „je mi líto, že se Vám to stalo...“, a pak se mnou začal řešit vztah mezi mnou a mým otcem. Proboha! Vždyť já si přišla pro radu, potřebuju recept, potřebuju poradit, lítost mi ani v nejmenším nepomůže!
Jedna návštěva a zlomila jsem nad psychologem hůl. Na pár měsíců jsem to vzdala. Nastoupila jsem znovu do prvního ročníku na vysoké škole a zařekla se, že veškeré nezdary doženu. Budu mít pěkné známky a pojedu studovat do zahraničí.
Byl konec října toho samého roku a já si pamatuji ten moment, kdy jsem propukla v nesnesitelně hysterický pláč. Doteď si vybavuji i ten důvod. Možná i proto mě to tak hrozně vykolejilo. Uvědomila jsem si, že je to rok a já to stále nemám vyřešené. „Chtěla ses mít znovu ráda, pamatuješ? Ale měla ses ty vlastně někdy ráda? Od 13ti let bojuješ s jídlem, protože někdo utrousil jízlivou poznámku, když sis dávala brambůrky. Celý svůj pubertální věk jsi strávila beznadějně zamilovaná do jednoho kluka a potom do druhého. Stojí za tebou rodina, která tě podporuje, nebo jsi ráda, že s nimi nebydlíš, protože se tě nemůže nikdo ptát na to, proč pořád tak pláčeš? Nebylo to, co se stalo před deseti měsíci ,,jen'' vyústěním celého kolotoče špatných věcí? Neměla by ses zastavit, vydechnout a začít řešit ty prvotní problémy, které tě provázejí celý život, a nezačínat od konce?“ Ano, to bych asi měla.
Jídlo. Můj apetit. Prvotní a nejdéle trvající problém. Vždycky jsem hodně sportovala, ale neměla jsem nastavené správné návyky ohledně stravování. Začalo období pokusů najít správnou kombinaci jídla a sportu tak, abych se cítila dobře. Dobře ve svém těle. Ruku v ruce s jídlem šlo zastavení se a rozhlédnutí se okolo sebe, jakými lidmi se obklopuji. Co mi přinášejí a co přináším já jim. Mám radost, když jsem s nimi? Nebo se jen přemáhám, abych s nimi byla, a mrhám svůj čas? A co já sama? Jak trávím volné chvíle? Co je to, co mi vždycky dělalo radost? Co mě uklidňovalo a když bylo něco špatně, k čemu jsem utíkala? Ano, knížky, výstavy, hudba, oblíbený sport. Dělám to ještě vůbec?
Uvědomila jsem si, že teď je to o mně. Že teď je ten správný čas na to, abych se starala sama o sebe, abych si neubližovala, žádným způsobem, abych se smála a opět začala dělat věci, které mám ráda, které mě naplňují a dělají mi radost. Nevěděla jsem, jestli je to lék, ale když jsem s nimi znovu začala, cítila jsem se lépe.

Bylo to v červenci dalšího roku, rok a půl od události, která mi radikálně změnila život. On byl nesmírně charismatický a neuvěřitelně jsem obdivovala to, co dělá. Proběhla minimální interakce, jejímž výsledkem byla bolest, jako by do mě někdo píchal tisíc nožů, hodinový pláč a spousta vysvětlování, co se stalo a jak se snažím se s tím vyrovnat. Doporučil mi vyhledat zařízení, kde se setkávají lidé stejně „postižení“ jako jsem já, abych si poslechla jiné příběhy a rozšířila si obzor možností, jak to řeší jiní.
Odjela jsem na pár týdnů pryč a po návratu jsem začala doporučené zařízení hledat. Nic jsem nenašla. Alarmující. Vydala jsem se proto do Psychiatrické léčebny v Bohnicích na oddělení krizové intervence. Opět bohužel otřesný zážitek. Ani tam mi nikterak nepomohli. „Nemáme s tím žádné zkušenosti, je nám líto“, znělo z ordinace. Nezbývalo mi nic jiného, než pokračovat v tom, co mému tělu dělalo dobře. Zdravé jídlo, sport, výstavy, čtení.
Příběhy v mém životě sporadicky končí šťastným koncem. Nevím, jestli v tomto příběhu mám vyhráno, ale povedlo se mi před několika měsíci vrátit ze studijního pobytu v zahraničí. Našla jsem toho, se kterým by moje poprvé bylo svobodným rozhodnutím. Milování není bolestivé, jako by do vás řezalo tisíc ostře nabroušených nožů. Chtěla bych říct, že jsem nesmírně vděčná za to, že ho mám a jak se k tomu problému staví. Obrovsky vděčná. Jsem také nesmírně vděčná za svého nejlepšího kamaráda a jeho maminku, protože mě vydrželi poslouchat v těch nejkritičtějších okamžicích, podrželi mě a dokázali mě navést na správnou cestu. Jsem vděčná, že jsem to s jejich pomocí dokázala vyřešit a právě proto bych toto obrovské štěstí měla vrátit, minimálně tím, že se podělím o svůj příběh. Pevně doufám v to, že někomu bude inspirací v přijetí sebe sama.

Záštita


Hlavní sponzor


Odborný poradce
MUDr. Petr Mílek
psychiatr FN Hradec Králové