Stránky pro oběti znásilnění, jejich příbuzné a známé


                                                                         Motto: 11. přikázání - "Nebudu nečinně přihlížet."

Marie, 50 let, znásilněna ve 20 letech (vloženo 02/2015)

Do Bulharska jsme se rozhodly jet zcela spontánně. Bylo nám 20, byly jsme svobodné a chtěly jsme se bavit a odpočinout si od školy. Sozopol je navíc moc hezké městečko, domorodí obyvatelé příjemní, na každém rohu malý stánek s místními specialitami a atmosféru dokreslovali smutně mečící oslíci, kteří táhli povozy melounů a jiné zeleniny. Zkrátka pohádka.Časem se nám začali věnovat plavčíci, zvali nás na projížďky lodí, vozili nás na útesy, kde jsme mohli lovit škeble a plavat na volném moři. Večer nás zvali na diskotéky, nebo jsme zůstali sedět v písku u stanu a hráli na kytaru a hlavně jsme si vyprávěli. Všichni se k nám chovali hezky. Dovolili si k nám jen to, co jsme jim dovolily my. Já jsem byla panna. Byla jsem tak vychovaná, necítila jsem kvůli tomu žádný handicap ani na škole ani mezi svými kamarádkami, které měly už své sexuální zkušenosti dávno za sebou. Možná i moje naivita způsobila to, co se mi stalo. Mezi plavčíky byl jeden, co mezi ně příliš nezapadal. Většinou si z něho dělali legraci, ale připadalo nám, že víceméně v dobrém. Jsem člověk, kterému přezdívali ostatní „ochránce chudých a bezbranných“, což byla pochopitelně nadsázka, ale pravdivý základ měla. Bavila jsem se s ním víc, než s ostatními, ale to bylo všechno. Aspoň jsem si to myslela. Jednou jsem se vracela z umýváren hodně po půlnoci, proplétala jsem se mezi stany a těšila se do spacáku. Ještě teď se mi o tom špatně píše, ale stalo se to. Zezadu mě kolem krku přiškrtil můj chudák plavčík a něco drmolil a táhnul mě směrem na pláž, kde v tuto dobu nikdo nebyl a navíc tam byla naprostá tma. Měla jsem hrozný strach, protože jsem cítila, že nejde o žádnou legraci. Bylo to dost rychlé. Za první dunou mě povalil do písku, jednu ruku mi pořád držel na krku, takže jsem se nemohla ani pohnout a druhou rukou zjistil, že jsem jen v noční košilce bez spodního prádla. Dělalo se mi na zvracení, protože to byl evidentně ubožák, co mu to nikdy moc nešlo, tak si svou frustraci vybíjel na obětech, jako jsem byla já. Stal se agresivním, znásilnil mě rychle, vyvrcholil během 10 vteřin, ale mě tím poznamenal na celý život. K dovršení všeho jsem mu musela říct, že to bylo úžasné, protože když jsem mlčela, tak mě praštil do obličeje. Odešel a nechal mě tam ležet jak použitou věc. Už jsem ho nikdy neviděla.

Záštita


Hlavní sponzor


Odborný poradce
MUDr. Petr Mílek
psychiatr FN Hradec Králové