Stránky pro oběti znásilnění, jejich příbuzné a známé


                                                                         Motto: 11. přikázání - "Nebudu nečinně přihlížet."

Kamarádka z univerzity

S Gábinou jsem se poprvé setkala na vysoké škole. Zdálo se, že muzika a věda jsou jí vším. Studovala souběžně dva ročníky. Po roce se vrátila ještě na svou původní univerzitu a studovala dvě školy ve dvou městech, vzdálených 150 kilometrů. Vůbec si nevzpomínám, že bychom ji kdy dostali na nějakou studentskou pařbu nebo noční diskotéku. Párkrát s námi byla v kině. Pamatuji si ji jako neskutečného dříče. Vždycky stíhala všechny seminárky, zkoušky si dávala v předtermínu, prostě nám připadala naprosto neskutečná. My se flákali, užívali si studentského života a dlouhých prázdnin, ona makala a místo prázdnin brigádničila, aby si všechna ta studia zaplatila. Dostudovala magistra současně s druhou školou a v rekordním čase ukončila i doktorát. Za pět semestrů. Někteří to nedali ani za sedm let.
Když pak z Brna odešla, vídaly jsme se dost často. Jezdila na srazy spolužáků, na promoce dalších lidí z ročníku, kteří dostudovali po ní, byla vždycky moc fajn, uměla se skvěle bavit a nikdy nezkazila žádnou srandu.
Pak najednou jako když utne. Vymlouvala se na nedostatek času, hodně práce a čím dál častěji na únavu a přepracovanost. I po telefonu bylo jasné, že se s ní něco děje. Žádný humor, nijaký valný zájem o dění na univerzitě, moje radostné zprávy o dalších a dalších miminkovských přírůstcích bývalých spolužaček přecházela mlčením. Prostě jako by to byl úplně jiný člověk. Věděla jsem, že odešla z oboru, ale to přece nemohlo mít vliv na tak zásadní proměnu.
Asi po roce jsem měla cestu kolem, tak jsem ji šla navštívit do práce, bez ohlášení. To co jsem viděla, mě naprosto vyděsilo. Vzpomínám si, že jsem jen zalapala po dechu a nebyla schopná slov. Stál přede mnou přelud. Jen jakýsi divný zbytek z té ženy, kterou jsem znala. Vychrtlá kostra v plandavém triku a riflích, nenamalovaná, snad i poněkud rozcuchaná, s tmavými kruhy pod očima, vláčnou chůzí, bez jí tolik typického elánu, jiskry, chuti a nadšení do práce, prostě bez života. Sice se snažila tvářit aspoň neutrálně, když už ne vesele, ale bylo vidět, že i to ji zmáhá. Rozloučily jsme se dost rychle, musela se prý vrátit k práci.
Pořád jsem o tom výjevu musela přemýšlet, nedokázala jsem ji pustit z hlavy. Napsala jsem jí mail, a protože jsme byly, nebo tehdy jsem měla pocit, že spíš bývaly, opravdu dobré kamarádky, nabídla jsem jí jakoukoli pomoc by potřebovala.
Odpověděla až za několik týdnů. Opět mě šokovala. „Byla jsem znásilněna, přišla jsem o dítě, visí nade mnou výhružka, že mi to udělá znovu. Naprosto netuším, jak s tím vším žít dál.“ Proklínala jsem toho parchanta, co z té fajn holky udělal takovou trosku. Postupně jsme si začaly zase hodně psát. Někdy o tom, co se jí stalo, ale dost často taky o všem možném. Chtěla jsem jí moc nějak pomoct, ale vůbec jsem netušila jak. Ve svém okolí jsem se s nikým takovým nikdy nesetkala.
Pak jsem odjela na půl roku na zahraniční stáž a intenzita naší komunikace hodně zeslábla. Věděla jsem jenom, že vyhledala lékařskou pomoc, že se jí daří jako na houpačce, občas propadala do hlubokých depresí. Zdálo se mi, že se jí postupně zhroutil celý svět. Dokonce jsem začala o možnostech medicíny pochybovat. Pak se ale z ničeho nic všechno nějak obrátilo. Byla vyrovnanější, otevřeně se bavila o věcech, tématech, lidech, kterým se dříve snažila vyhnout. A pak jsme se skoro po roce viděly osobně. Byla okouzlující. Krásné šaty, vysoké podpatky, okouzlující účes, decentní make up, všechny doplňky ladily. To vše doplněno o zářivý úsměv. Nepamatuji si, že by jí to bylo kdy tak moc slušelo. Svěřila mi, že se jí možná splní i dva její tajné sny. Připadá mi, že se jí daří snad ještě lépe, než když jsme spolu studovaly. Věřím, že to peklo překonala. Věřím, že má před sebou šťastnou budoucnost. A moc jí to přeju.

Záštita


Hlavní sponzor


Odborný poradce
MUDr. Petr Mílek
psychiatr FN Hradec Králové