Stránky pro oběti znásilnění, jejich příbuzné a známé


                                                                         Motto: 11. přikázání - "Nebudu nečinně přihlížet."

Kamarád, přítel

Štíhlá, zadumaný pohled, zapadlé oči, těkající po událostech, které se okolo ní děly, jakoby volaly o pomoc. Zvláštní žena, zvláštní okolnosti, které nás svedly dohromady, zvláštní cesta, kterou jsem s touto ženou doposud prošel. Celkem rychle jsem si ji zařadil do kategorie bláznivých feministek, které nenávidí všechny muže. Na druhou stranu mě něčím, co vyzařovala, velmi přitahovala, ale měl jsem pocit, že na tuhle ženu prostě nemám.
Ten den večer, kdy jsem ji viděl poprvé, se pěkně rozjel, zábava plynula v plném proudu, celá parta se dobře bavila. Páry se postupně s přibývající nocí ztrácely, až jsme tam zůstali sami dva. Začal jsem ji lákat na procházku pod hvězdnou oblohou. Převezla mě. O hvězdách toho věděla víc než já. Netrvalo dlouho a vyrazila mi dech znovu. Objetí, polibky, pomalé prozkoumání těla toho druhého. Už jsem si připadal jako vítěz. Najednou řekla „to nedám“, vymanila se z mé náruče a byla pryč.
Ráno jsme oba dělali, jako by nic, i když jsme cítili vzájemné silné napětí. Stál jsem u vody a zíral na hladinu, když ke mně přišla a z ničeho nic, bez jakékoliv přípravy na to, co přijde, řekla: "Byla jsem znásilněná, stalo se to před rokem, otěhotněla jsem, vyhrožoval mi, že přijde a udělá mi to znovu", a dívala se na mě prázdnýma očima, naprosto bez výrazu, emocí či čehokoli jiného, lidského. S něčím nebo spíš s někým takovým jsem se doposud nesetkal, viděl jsem to jenom ve filmech. Měl bych se za to možná stydět, ale moje první myšlenka byla, zda je pravda, že taková ženská už nikdy nechce sex. Bál jsem se na to zeptat, bál jsem se zeptat na cokoli. Jen mi běželo hlavou, do čeho jsem se to vlastně zapletl. A proč mi na té ženské, která pod maskou sebevědomé, světem protřelé dámy schovává totálně ztraceného trosečníka, najednou záleží víc, než včera. Měl jsem hrozný vztek, ale cítil jsem i velkou lítost nad tím, že si nějaký bezmozek léčil svůj mindrák ukájením se nad člověkem, který má nad ním absolutní mentální převahu, bohužel ne tu fyzickou. Najednou jsem před sebou viděl oběť úchyláka, který svojí zvrhlostí dokázal zničit krásu ženy a potopit její sny a představy do bahna jenom kvůli svému chtíči, který jeho IQ hlubokého talíře nedokáže zvládnout. Bylo mi jí líto a měl jsem šílenou chuť dát tomu dementovi poznat, jaké to je, být obětí takového svinstva. Neřekla mi, kdo to byl, neřekla to vlastně nikomu a já se nesnažil po tom pátrat. Abych to vůbec sám unesl, rozhodl jsem se dívat se na to všechno, co se jí stalo, jako na její příběh, její minulost, jako na něco, co se mě netýká, ani týkat nemůže.
Během následujících několika měsíců jsme si vyměnili desítky mailů, jejichž délka narůstala a obsah byl čím dál osobnější. Postupně mi sdělila spoustu věcí ze svého života, ale tomu hroznému prožitku ze znásilnění se vyhýbala. Postupně jsem se naučil dost detailně rozlišovat, přes mail i telefon, v jakém rozpoložení C. právě je. Dokázala být neskutečně bezprostřední, euforická, zábavná, veselá snad až přehnaně, ale mnohdy jako by se něco i jediném okamžiku změnilo a přede mnou byla zhroucená, brečící, vystresovaná troska sypající ze sebe samé černé myšlenky. Přiznávám, být někdy třeba jen hodiny vedle téhle ženy dvou tváří, pro mě bylo hodně náročné. Mnohokrát jsem si říkal, že to nechám být, že nemám za potřebí zažívat změny nálad, propady a euforie člověka, na němž mi záleží, a kterého mám rád, ale od kterého vlastně nikdy nevím, co můžu čekat.
Nevím, jestli to bylo moje přesvědčování, ať se vyrovná se svou minulostí, ať nechá věci, které nemůže už změnit, prostě spát a snaží se žít současností a hlavně něco dělat pro svou lepší budoucnost. Ale asi půl roku potom, co jsem C. poznal, se rozhodla pro radikální řez ve svém životě, vyhledala odbornou lékařskou pomoc, začala brázdit poradny a terapeuty, takže jsem doufal, že jí pomůžou a bude to veselá holka, kterou jsem si představoval, že by mohla být. Jenže opak byl pravdou. Začala se propadat, deprese byly hlubší a zdlouhavější, její tvář byla strhaná prožitou minulostí, snad nikdy nekončícím smutkem. Často jsem pochyboval, že takhle má vypadat ta odborná pomoc. Často jsem ztrácel naději, že se z toho všeho může vůbec kdy dostat. Jenže C. se nevzdala. Houževnatě se jako buldok zakousla do vyrovnávání se s minulostí, protože už odmítala žít každý den ve strachu z toho, co bylo. Viděl jsem, jak urputně bojuje s osudem, s následky toho, co prožila vlastně od mládí a co vyvrcholilo ponížením, stigmatizací a sebedestrukcí po znásilnění.
Asi po čtvrt roce se začaly objevovat záblesky naděje. Snažil jsem se jí aspoň přes víkend vytáhnout někam ven, na výlet, poznat jiné, nové prostředí. Začala být uvolněnější, spokojená, jako by si to skutečně užívala, jako by ji aspoň na chvíli začal opouštět ten strach a panika z výhružek násilníka, které roky předtím podléhala, a která ji celý život paralyzovala. Najednou přišla s tím, jaké měla sny, co chtěla, co by se jí líbilo. To jsem u ní nikdy předtím nezažil. A nejen že o svých touhách mluvila, ale také si některé z nich začala plnit. Nejen že mluvila o své budoucnosti, ale také se na ni připravovala. Založila webové stránky pro pomoc obětem znásilnění, založila nadační fond na pomoc těmto obětem. Vypadalo to, jako by se najednou probrala z nějakého divného zimního spánku, a sršely z ní nápady, aktivita. Naučila se říkat ne, naučila se vážit si sebe a svých názorů, naučila se milovat a být milována. Najednou tu je někdo, kdo má svůj názor, za nímž si pevně stojí, kdo se obléká tak, že vypadá jako žena, za kterou se chlapi rádi otočí. Je to nezvyk. Pro mě ale velmi příjemná změna. A jsem moc rád, že jsem to s ní nevzdal. Je pro mě moc důležité, že můžu být pořád součástí téhle hrdé ženy, která si vždycky najde chvilku, aby mě pohladila, nechala se obejmout a nabila mě energií, která mi v mém světě chybí. Vážím si C. za to, že se pevně a odhodlaně, bez nejmenších pochyb o svém úspěchu, postavila osudu a začala si žít své vlastní představy, svůj vlastní život. Závidím jí její sílu a přeju jí, aby byla nevyčerpatelná. Přeju jí, aby došla tam, kam chce. Zaslouží si to.

Záštita


Hlavní sponzor


Odborný poradce
MUDr. Petr Mílek
psychiatr FN Hradec Králové