Stránky pro oběti znásilnění, jejich příbuzné a známé


                                                                         Motto: 11. přikázání - "Nebudu nečinně přihlížet."

Irena, 29 let, událost ve 23 letech (vloženo 04/2015)

Dodnes se mi na to špatně vzpomíná. Vím, že to nebylo znásilnění jako takové, jaké si ho asi většina lidí představuje podle filmu, ale to jak jsem se cítila po tom, je shodné s tím, jak se ženy cítí po dokončeném činu.
Byla jsem studentkou na vysoké škole, v posledním ročníku, před státnicemi. Povinností „finišmanů“ byl týdenní terénní pobyt. Nijak zvlášť se mi nechtělo, protože jsem se s lidmi z ročníku znala jenom málo. Přerušila jsem studium kvůli roční stáži v zahraničí a po návratu nastoupila do pro mě neznámého kolektivu, který mě přijal tak nějak vlažně. Moje stará parta už byla ze školy venku a já ten poslední rok brala jako nutné zlo k dokončení studií.
První den zaplnil přesun ze školy do výukového „letoviska“. Večer se konala ve společenské místnosti zábava ve stylu pivo a muzika hodně nahlas. Asi v polovině večera se většina profesorů vytratila, zůstal jen jeden, značně připitý.
Už jsem chtěla odejít, ale ještě mě u baru zastavil jeden docela sympatický kolega. Po chvíli se k nám přitočil pan profesor a dost neomaleně se na mě začal tlačit. Přimáčkl mě k baru a do ucha mi zašeptal: „Drž, kurvo.“ Pak se mi začal sápat rukama po krku, prsou, břiše, až se dostal k opasku riflí. Všechno kolem mě jakoby se zastavilo. Vím, že jsem se ho rukama pokoušela odtlačit, ale marně. Vím, že jsem nevěřícně zírala na ty všechny vyvalené oči spolužáků, kteří seděli u baru a u stolů a nic neudělali. Myslela jsem si, že mi přijdou pomoct, nebo že nějak zasáhnou, když vidí tu neuvěřitelnou scénu. Vrazil mi ruku do riflí, do kalhotek, začal mě osahávat. Pak si pamatuji už jen slova barmana: „Hele, kámo, nech ji a pojď se radši napít.“ Kupodivu ho poslech. Vyrval vztekle ruku z mých kalhot, beze slova, bez pohledu se odpotácel. Já utekla do chatky pro ručník a hned pod sprchu. Ještě nikdy jsem nevydržela tak vařící vodu. Rudla mi kůže, ale bylo mi to jedno. Kdybych měla savo, klidně bych ho na sebe vylila, jenže by to nepomohlo.
Druhý den se ode mě držel dál, stejně jako spolužáci. Teda vlastně až na jednoho, který přijel teprve ráno. Ten se mě s úšklebkem v tváři zeptal, zda je pravda, že mi XY fakt šahal na bobra. Zvedl se mi žaludek. Prožívala jsem děs, paniku, a ostatní se zřejmě dost dobře bavili. Ani nevím, jak jsem ten týden přežila. Stranila jsem se všech, večery trávila sama v chatě, nechtěla jsem nikoho ani vidět.
Závěrečné zkoušky jsem jako jediná skládala před komisí. Nevím, jestli se pan profesor bál, že ho udám, nebo třeba napadnu, když nebude obklopen dalšími zkoušejícími, ale na nic takového jsem se nechystala. Chtěla jsem jenom dodělat poslední státnice a vypadnout odtamtud.
O prázdninách jsem byla na praxi u jedné starší kamarádky, která studovala stejný obor jako já. Celá ta událost se mi pořád vybavovala, v noci ve snech, ve dne mi ji vždycky připomněla nějaká maličkost. Jednou jsem nevydržela a se vším se kamarádce svěřila. Čekala jsem pochopení, porozumění, možná nějaké nadávky na profesora, ale tohle mě odzbrojilo. „Ty´s ho odmítla? No to ses musela naprosto zbláznit. Vždyť jemu holky samy lezou do postele.“ Vypadalo to, že na vině jsem vlastně já, protože jsem si dovolila odporovat a „nedat mu“, před celou společností spolužáků. Přišlo mi to naprosto zvrácené.
Odešla jsem ze školy, kde jsem měla pracovat jako asistentka, odstěhovala se z města a nakonec i změnila obor. Můj život se od té doby naprosto změnil, ale dodnes ve mně vrtá výčitka, že jsem to tehdy všechno neohlásila.

Záštita


Hlavní sponzor


Odborný poradce
MUDr. Petr Mílek
psychiatr FN Hradec Králové