Stránky pro oběti znásilnění, jejich příbuzné a známé


                                                                         Motto: 11. přikázání - "Nebudu nečinně přihlížet."

Coco, 36 let, znásilněna ve 33 letech (vloženo 02/2015)

Pavla jsem poznala před mnoha lety, když mi ho představil můj kamarád ze studií Tomáš, ke kterému jsem jezdila dvakrát třikrát do roka na jeho chatu, užít si krásné přírody, poklidu hor, prostě si odpočinout od běžného pracovního koloběhu dvou prací a mnoha dalších povinností. Většinou tam bývala i Tomášova přítelkyně a často i další jejich či naši společní kamarádi a známí. Dodnes si pamatuji, jak mě ještě několik dní od našeho prvního krátkého setkání, děsily Pavlovy oči, které jsem viděla všude před sebou. Připadalo mi to hodně divné, ale měla jsem spoustu práce, a protože jsem tomu nepřikládala žádný význam, rychle jsem na to zapomněla. Potom jsem o něm nějaký čas neslyšela ani ho neviděla. Když se Tomáš občas zmínil, že už mu Pavel několikrát říkal, ať mě přivede s sebou na návštěvu k němu, vždycky jsem se z toho nějak vykroutila. Vyhnout jsem se mu ale nemohla, když se několikrát zjevil na terase Tomášovy chaty. Snažila jsem se uniknout jeho zkoumavému pohledu i vleklým debatám o ničem. Jednou mi Pavel uštědřil poučení ohledně bezpečnostních nástrah velkých měst. Vyprávěl mi, jak se přimotal jako policista k případu, kdy byla v parku města, kde jsem bydlela i já, znásilněná žena. Dodnes si pamatuji jeho větu: „Ta ženská je navždycky zmršená, nikdy už nepovede normální život. Koukal jsem se do těch jejich prázdných očí, ze kterých vyprchal život, a bez váhání bych tomu parchantovi, co jí to udělal, ukopnul hlavu.“ Přišlo mi to trochu přitažené za vlasy a jen si potvrdila, že tomuhle člověku není dobré přijít do rány. Byl to sice takový malý, hubený skřet, ale očividně ho policejní praxe něco naučila. Co by nezvládl sám, zvládly by zbraně, které mu podle Tomáše přirostly k tělu, a s nimiž snad i spal, což mi přišlo už úplně mimo. Tehdy to pro mě byly jenom kecy chlápka, který očividně dlouhodobě pil, tak jsem to prostě přešla. Pak jsem o něm delší dobu neslyšela a zapomněla na něho.
Poslední víkend toho roku, který jsem měla strávit na chatě, se opravdu vydařil. Podzimní barvy rozzářené sluncem, prostě nádhera. Vůbec se mi nechtělo domů, do práce, do kanceláře s blikajícími zářivkami. Když mi Tomáš v neděli ráno řekl, že ho odvolali narychlo zpátky do Prahy, nedokázala jsem skrýt zklamání. Stačil jeden telefonát a vše byla zařízené. Můžu přespat v chatě Pavlovy známé, která tam jezdí jenom na letní prázdniny, a se kterou je prý domluvený, že tam mohou přenocovat jeho příbuzní, pokud je třeba, protože v tom jeho špinavém brlohu poustevníka s několika psy a kočkami, je to podle Tomáše nemyslitelné i pro silné povahy. Stačilo vyzvednout klíče, které mám nechat ráno na okně v květináči. I to zařídil Tomáš, já se s Pavlem nemusela vůbec vidět, a to jsem byla opravdu ráda.
Tomáš odjel a já si odpoledne užila o samotě naprosto báječně. Vychutnala jsem si západ slunce a když se začalo stmívat, přesunula jsem se do chaty. Rozložila jsem gauč, na kterém jsem měla spát, oblékla si vytahané triko a tepláky na noc a vklouzla s knížkou pod peřinu. Začetla jsem se, venku už byla černo černá tma. Přehodila jsem přes sebe bundu a chystala se vyrazit ven do kadibudky. V tom se ozvalo zaklepání. Zamrzla jsem v započatém pohybu. Totální štronzo. Kdo by tady mohl co chtít? Je noc, široko daleko nikdo, nejblíž tak třista metrů hřbitov. Kdo by sem v té tmě vůbec trefil? Kdo by viděl lampičku, kterou jsem si svítila? Měla jsem zamknout, teď bych měla po starostech. Ale právě proto, že nikde v blízkém okolí nebyla žádná obydlená chata, bylo po sezóně, nechala jsem to na chvíli, až půjdu spát. Však co nebo kdo by mě tady mohl ohrožovat. Nejsme na divokém západě ani v přiblbém americkém filmu. Nikdy bych nevěřila jaké množství myšlenek může člověku proběhnou hlavou v jedné vteřině.
Dveře se otevřely a v nich stál Pavel. Prý jen přišel zkontrolovat, zda něco nepotřebuji. Moje ostražitost opadla, srdce se uklidnilo a mohla jsem se zase hýbat. Nic jsem nepotřebovala. Tedy kromě toho, aby odešel a já mohla jít spát. Začal se rozpovídávat, ale já se nehodlala žádných hlubokomyslných debat zúčastňovat. Po chvíli mu došlo, že mě nerozmluví. Když se chystal zapálit si, viděla jsem v tom skvělou příležitost, jak se ho konečně zbavit, a požádala jsem ho, aby to udělal venku. Zabručel, že teda půjde. Prý dobrou noc. No konečně vypadnul. Zalezla jsem rychle do postele, zhasla lampičku a ponořila se do tmy. Bedlivě jsem čekala, až se po dřevěné terase začnou vzdalovat jeho kroky. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem zaslechla vrznout dveře při jejich otevírání, pak chvíli nic a zase stejné vrznutí. Ještě že jsem zhasla. Aspoň si bude myslet, že už spím a půjde si po svých bez dalších keců. Jenže něco nebylo v pořádku. Neslyšela jsem vzdalující se kroky. Naopak. Kroky se přibližovaly ke mně. Něco těžkého padlo na dřevěný stůl vedle gauče. Až později mi došlo, že to byla pistole a velký nůž, který vždy nosil při sobě. Znovu mě zachvátila paniku. Musí být někde blízko vedle mě. Natlačila jsem se zády ke stěně a předstírala, že tam vůbec nejsem. Pak už si to vybavuji jenom jako krátké střihy filmu. Zatáhl mě hrubě za ruku, na které jsem si ležela, aby mě dostal na záda. Lokty mi zarazil do paží, kostnatá kolena do stehen. Levá ruka mi překryla nos, dusím se směsicí pachu cigaretového kouře a moči, palec mi tvrdě tiskne spodní čelist, abych nemohla otevřít pusu, natož začít křičet. Za pár okamžiků nemůžu dýchat. To je vlastně jediné, co mě v tu chvíli zajímalo. Pořád jsem si přikazovala „dýchej, hlavně dýchej“. Pravou rukou ze mě stáhl tepláky. Znásilnil mě. Pak přese mě hodil deku a lehl si vedle mě. Nevím, jak dlouho jsem zůstala bez hnutí, naprosto ztuhlá, neschopná jakéhokoliv pohybu. Hlavou mi chaoticky létaly myšlenky. Chtěla jsem utéct, ale nebylo kam. Okolí jsem neznala, byla tma, noc. Kam chci jít, když se nedokážu strachy ani pohnout. V podivné křeči jsem zůstala až do prvního rozbřesku. Přelezla jsem přes něho, bylo mi už jedno, jestli mě zastaví, nebo se rozespalý lekne a zastřelí mě pistolí, co měl na stolku hned po ruce. Jediná myšlenka byla dostat se odtamtud konečně pryč. Chtěla jsem odjet a už se nikdy nevrátit, už ho nikdy nevidět. Vymazat tu hrůzu ze své paměti. Trvalo to jen pár okamžiků, můj život to však změnilo navždycky.
Za tři týdny jsem zjistila, že jsem těhotná. Další týden jsem se každé ráno utvrzovala, že ty čárky na testu jsou opravdu dvě. Celé noci jsem uvažovala, co budu dělat dál. Nakonec jsem zavolala Tomášovi o telefonní číslo na Pavla. Nedokázala jsem si představit, že bych takové rozhodnutí měla učinit sama. Měl by přece nést zodpovědnost za to, co se stalo. V tu chvíli jsem neřešila znásilnění, ale především budoucí život dítěte, které ve mně rostlo.
Když jsem mu své těhotenství oznámila, řekl jen „Vy ženský si vždycky všechno vyřešíte samy, po svém a hlavně rychle. Však přece víš, v jaké jsem situaci“. Ano, to jsem věděla. Byla naprosto bezútěšná. Alkohol, cigarety, dluhy, bydlení v brlohu s několika zvířaty. Jak by tahle parodie na člověka, na rovnoprávnou, plnohodnotnou lidskou bytost mohla být otcem dítěte? Otcem mého dítěte? Jak mám ale na sebe vzít odpovědnost za rozhodnutí o životě či neživotě vlastního dítěte? Jak mám překonat strach, že v očích toho nevinného drobečka uvidím každý den, každou minutu ten děsivý příběh jeho početí? Rozhodnutí ale zůstalo na mně. Jenom já ponesu navždy důsledky svého rozhodnutí, ať už je jakékoliv. Nakonec jsem se rozhodla pro interrupci. Nebyla to vůbec jednoduchá cesta a následky si nesu dodnes.
Když jsem si myslela, že se můj život vrací do normálu, do pracovních kolejí, bez větších či menších výhybek, zavolal mi. Nejednalo se však o žádný přátelský pozdrav po půl roce, ale o otevřené vyhrožování. „Zabila jsi moje dítě. Dítě, které jsem hrozně chtěl. Zničila jsi mi život. Zasloužila by sis, abych ti to udělal znovu.“ Zase to totální štronzo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Co to má znamenat? Co po mě ještě chce? Jak vůbec zjistil, že jsem si dítě nenechala? Propadla jsem panice. Co když opravdu přijde? Už jednou mi ukázal naprosto jasně, čeho všeho je schopen.
Usadila se mi v hlavě myšlenka, že dál žít může jen jeden z nás, buď já nebo on. V jeho případě můžu ale tak akorát čekat, až umře. A to je doba neurčitá, zřejmě dost dlouhá. Začala jsem tedy u sebe. Za čtyři týdny jsem zhubla dvanáct kilo. Vyhladovění ale bohužel nezabralo. K vlastní smrti mě nedovedlo. Nabízel se alkohol, ale to jsem zavrhla. Nedokázala jsem si ani představit, že bych si nějak opatřila dostatečné množství prášků nebo vymyslela jiný důmyslný způsob, jak tuhle svou neřešitelnou situaci zlomit. Vyhýbala jsem se rodině, kamarádkám, i otázkám kolegů, zda se něco neděje, zda nejsem nemocná. Bránila jsem se jen pomyslet na možnost, že se blížím ke zhroucení. Tělo jsem ničila vyčerpávajícím cvičením i pětkrát týdně. O víkendech, které jsem trávila zavřená doma sama, jsem prožívala hluboké psychické krize a propady. Dokonce jsem si několikrát sbalila tašku a přemlouvala sama sebe, ať jdu na psychiatrii, nechat si pomoct. Nikdy jsem tam nedošla. Vždycky jsem to nějak přežila do dalšího pondělí, kdy jsem to všechno utopila v práci. Mé situaci už se nedalo říkat život. Prostě jsem udržovala své vegetativní funkce a čekala, až to konečně skončí. Chodila jsem po nocích ne zrovna bezpečnými místy města a podvědomě doufala, že z té chodící mrtvoly, kterou jsem se stala, udělá někdo konečně skutečnou mrtvolu.
Ani nevím, jak jsem ten první rok přežila. Pamatuji si ale slova kamarádky, která mi řekla: „Dej si pozor, aby ještě věděli, kam tě mají zavézt, na které oddělení, až pro tebe jednou přijede sanitka.“. Než odešla, nechala mi na stole číslo na svou psycholožku. Nedařilo se mi umřít, nechtěla jsem žít, nedokázala jsem sama sobě pomoct, tak jsem nakonec po několika měsících to číslo našla a zavolala. Dvakrát třikrát tam zajdu, to vydržím. K ničemu to nebude, ale budu mít pocit, že jsem něco udělala, když už mě všichni tlačí, abych se sebou něco dělala. Chodím tam dva roky a zdaleka nejsem u konce.
Na roční výročí výhružného telefonátu mě přepadla naprostá panika. Už jsem to tak nechtěla nechat. Ať přijde a udělá si se mnou, co chce. Nevím přesně, kdy ani jak se to stalo, ale za několik dní se ve mně něco zlomilo a já zavolala svému kamarádovi, který učí bojová umění, jestli by mě neukázal, jak někoho dostat rychle a efektivně na zem. Známe se dost dlouho na to, aby se nechal „opít rohlíkem“. Odmítla jsem mu ale cokoli říct o tom, co se mi stalo. Věděl, že se mnou nehne, ale nevzdal to. Vytočil číslo svého kamaráda, policisty, který navrhl, že mi zavolá a domluvíme se, zda a jak by mi mohl pomoci. Přišlo mi nepředstavitelné bavit se o tom všem s mužem a ještě s policistou. Nakonec jsem na schůzku šla. Na lístek jsem napsala tři slova – znásilnění, interrupce, vyhrožování. Nebyla jsem schopná to vyslovit. Ivan mi nastínil možnosti, které se u nás nabízejí obětem trestných činů, pokud událost ohlásit nechci, a to já jsem určitě nechtěla, a co by se dělo, kdybych k oznámení přece jenom svolila.
Za několik týdnů mě doprovodil na Probační a mediační službu, kde v kostce převyprávěl můj příběh. Já na to neměla odvahu. Slovo „znásilnění“ jsem ještě více jak rok nedokázala vůbec vyslovit, a to ani v duchu, natož nahlas, před cizími lidmi. Jako by to slovo mělo moc všechnu tu hrůzu znovu zhmotnit. Vstřícnost, anonymnost, ponechání naprosté svobody rozhodnutí, co budu chtít jako oběť několika trestných činů dál dělat, nabídka právní pomoci, podpory a doprovodu v průběhu vyšetřování i celého trestního řízení. Ale i nezapomenutelná věta soudní úřednice, která měla na starosti můj „případ“: „Podívejte, pokud doteď nic neudělal, můžete doufat, že nic neudělá.“ Bezva, mohu dalších třicet let doufat a pěstovat si strach z něho. Bát se o svou budoucnost. Vzdát se partnerského života. Vymazat ze svých představ rodinný život a děti. Oni všichni by se mohli stát terčem jeho pomsty. A to nejsem ochotná podstoupit. Ani dnes.
Ivanova asistence, včetně sdělení mého „problému“ jeho ústy, se opakovala za několik týdnů i v Občanské poradně, která poskytuje mimo jiné i psychologickou podporu. Po třech schůzkách a tříměsíční pauze, kdy poradna hledala novou terapeutku, aniž by mi o tom cokoliv řekli, tedy kromě marného čekání, jsem svůj příběh vyprávěla znovu, už sama. Situace se nyní bohužel po roce opakuje a já už nechci vynakládat znovu síly na budování důvěrného vztahu, zpřístupňovat své nejniternější pocity novým lidem a čekat mnoho sezení, než se zorientují v celé situaci. Přesto musím říct, že sdílení mých pocitů a prožitků, byť jednou za tři čtyři týdny, s někým, kdo mě byl ochoten opravdu naslouchat, pro mě mělo velký význam.
Na rok jsem se také na Ivanovo doporučení zapojila do skupiny lidí trénujících pod vedením jednoho jeho kolegy sebeobranu, což mi časem velmi pomohlo, především v náhledu na své možnosti bránit se nebo spíš nebránit se v té ohrožující situaci. Jsem přesvědčena o tom, že to pomalu ale jistě dokázalo v mém podvědomí vypěstovat vyšší rozlišení možného ohrožení.
Byly dny a někdy i týdny, kdy jsem byla přesvědčená, že se všechno vyvíjí tím správným směrem, že už jsem na té nejlepší cestě, dostat se z toho všeho. Čím dál častěji jsem se ale propadala do temnot, kdy jsem neviděla východisko, kdy mi připadalo, že to všechno stejně nemá cenu, že se jenom marně snažím, kdy jsem si uvědomovala, jak moc rychle mi ubývají síly. Jednoho dne se to zlomilo. Probudila jsem se s uvědoměním, že takhle už to nechci táhnout dál. Zavolala jsem do nemocnice na psychiatrickou kliniku s tím, že mi psycholožka doporučuje hospitalizaci. Má naděje, že se mi vzápětí dostane odborné pomoci, rychle vyprchala. Nutné doporučení odborného lékaře mě vrhlo do reality obtížnosti sehnání někoho, kdo by vůbec přibíral nové pacienty. Další tři měsíce jsem se „houpala“ mezi přesvědčením, že takhle nemůžu žít a tím, že je všechno v pohodě a žádnou pomoc vlastně nepotřebuji. Hospitalizaci jsem si nakonec dobrovolně zkrátila ze čtyř týdnů na deset dní, včetně dvou víkendů na propustce. Odmítla jsem medikaci, ke které hospitalizace primárně slouží, takže se mnou nebylo vlastně co řešit. Propadla jsem na dno bezmoci, bezvýznamnosti, nicoty. Vrhla jsem se zpátky do práce, která mě vždycky ze všeho dostala, což bylo samozřejmě spíš klamání sebe sama a útěk před realitou.
Za další dva měsíce po hospitalizaci jsem nastoupila do denního stacionáře nemocnice na pět týdnů. A tady konečně začala má skutečná systematická cesta z pekla. Poprvé jsem dokázala nahlas říct, co se mi stalo. Poprvé jsem našla odvahu otevřít dveře své paměti. Poprvé jsem to celé se všemi detaily odvyprávěla. Poprvé jsem tu neskutečnou bolest obrečela. Odehrála se mnohá poprvé, ale nikoli naposledy. Otevřelo se tam několik zásadních témat mého života, ale pět týdnů nemůže vyřešit předchozích třicet pět let. Odcházela jsem rozhodnutá pokračovat v terapii, v práci na sobě a svém životě.
Měla to být vlastně jen zkouška další možné cesty pomoci. Psychoterapeut z organizace ADRA Mirek mi ale do života vtrhl s naprosto odlišným nazíráním na mě samotnou, na svět, na mou budoucnost, o které jsem poprvé po mnoha letech začala znovu vůbec uvažovat. Netrvalo dlouho a i přes občasné protesty svého okolí, které žilo v přesvědčení, že jsem přece „nemocná“, jsem šla za svými touhami, tím, o čem jsem vždycky snila, jenom to nějak cestou zapomněla nebo spíš odsunula na někdy příště. Pochopila jsem ale, že ono „někdy příště“ už prostě nemusí nikdy nastat. Přežila jsem svou nejhlubší životní temnotu. Nevím, kolik času mi zbývá, tak nechci promarnit jediný den nějakým marným odkládáním svého vlastního života na někdy příště.
Stále jsem ale měla pocit, že přes ten vnější relativní klid se z mého nitra snaží na povrch nekontrolovatelně vyhrnout něco bolestného, co mi brání v mém plném rozletu. Blížil se podzim, třetí výročí té osudové události. Žaludek se mi přestěhoval do krku na téměř dva měsíce, dramaticky se zhoršila má nespavost, celé tělo jako by se připravovalo na nějaký nečekaný útok, který mohl přijít kdykoli, odkudkoli. Už delší dobu se mi v hlavě skládaly střípky té noci, kterou jsem se sama před sebou pokoušela ukrýt do nejzadnějšího možného koutu mozku, a jednoho rána po děsivém nočním snu jsem měla jasno. Musím ho vidět. Musím mu říct, co mi udělal, jak moc mi ublížil, jak zásadně mi to všechno změnilo můj život. Musím v sobě najít odvahu a podívat se mu do očí. Nedokážu už dál žít ve věčném strachu z jeho doposud nevykonané výhružky, že se vrátí, že mi „to“ udělá znovu. Tři týdny jsem se točila od naprosto jasného rozhodnutí k okamžité akci až po přesvědčení, že takový tvor si nezaslouží jedinou minutu mé pozornosti. Nakonec jsem za ním jela. Netuším, kde jsem vzala tu odvahu, ale stálo to za to. Konečně jsem pochopila a na vlastní kůži si vyzkoušela, co znamená ono pověstné „podívat se svému strachu do očí“.
Můj život se zásadně změnil. Už nejsem jen dcerou, sestrou, studentkou, kolegyní, kamarádkou, ale jsem znásilněnou ženou, která žila tři roky s pachatelovou výhružkou pomsty. Teď s tím nejsem nucena trpět sama, obklopená pouze čtyřmi zdmi svého bytu. Našla jsem lidi, kteří mi jsou ochotni pomoct. Našla jsem organizace, které se profesionálně zabývají následky trestných činů. Dovolila jsem druhým, aby mi pomohli. Vylezla jsem ze své ulity. Trvalo to dlouhé tři roky cesty z pekla, ale stálo to za to. Jsem SVOBODNÁ.

Záštita


Hlavní sponzor


Odborný poradce
MUDr. Petr Mílek
psychiatr FN Hradec Králové