Stránky pro oběti znásilnění, jejich příbuzné a známé


                                                                         Motto: 11. přikázání - "Nebudu nečinně přihlížet."

Co se se mnou děje?


Pravidlo č.1 – Není to tvoje chyba !!
Pravidlo č.2 – Nebuď na to sama, svěř se někomu !!
Pravidlo č.3 – Buď trpělivá, nevzdávej to !!


Základní charakteristické znaky:

nedokážu se soustředit, zhoršila se mi krátkodobá paměť, nedokážu rychle formulovat své myšlenky, někdy se nedokážu rozhodnout v banálních věcech, zhoršil se mi prospěch ve škole, nedokážu se soustředit na práci, musím se přemáhat k běžné činnosti, všechno mi dlouho trvá, snažím se, ale mám pocit, že prostě nic nejde, že se mi nic nedaří, nic nestíhám, všechno je mi jedno, nic mě nebaví

občas mi divně buší srdce, hůř se mi dýchá, mám pocit na zvracení, nemám chuť k jídlu, častěji se mi motá hlava, mám pocit na omdlení, víc se potím, klepou se mi ruce, jsem víc nervózní a přitom není z čeho, jsem stále velmi unavená, špatně spím, jsem častěji nemocná

mám neodůvodněny strach, občas je mi bez důvodu do pláče, občas vybouchnu vzteky, ani nevím proč, mám noční můry, vyleká mě i maličkost, bojím se o vlastní bezpečí, bojím se, že ho potkám znovu, vracejí se mi vzpomínky na násilí, nic necítím, připadám si jinačí než ostatní, mám pocit, že na mě všichni vidí, že se mi něco stalo, mám pocit, že o mě všichni mluví, mám pocit, že se z toho všeho zblázním, nechci na „to“ myslet, připomínat si „to“, mluvit o „tom“, stydím se, že jsem „to“ dopustila, cítím bezmoc, bezradnost, cítím se ponížená, bezcenná, poznamenaná, bezvýznamná, nevěřím sobě ani druhým, těžko navazuji s druhými vztahy

nejradši jsem sama ve svém pokoji, vyhýbám se kontaktu s rodiči, straním se kamarádek, nechci, aby se mě někdo dotýkal, hodiny zírám do prázdna, nerada se dívám lidem do očí, přestala jsem o sebe dbát, chodím ledabyle oblečená, začala jsem kouřit, hubnu, začala jsem víc riskovat, snažím se své vzpomínky utopit v alkoholu, extrémně jsem zvýšila pití kávy


Cesta z pekla:

Všichni víme, že nejlepší je, když se nic nestane. Nikdo sice nedokáže předvídat, ale mnohému se dá zabránit obezřetným chováním, vyhýbáním se rizikovým místům či lidem, kteří se nám zdají nějakým způsobem nebezpeční nebo nesympatičtí. Dávej pozor na míru alkoholu a hlídejte si svou skleničku v cizí společnosti, ale i mezi známými. Dobré je obejít se bez sluchátek v uších a věnovat větší pozornost ruchu setmělé ulice. Ale především poslouchej svou intuici !!

Když se „to“ stane, a ty už budeš mimo nebezpečí a dosah násilníka, zavolej policii. Sepíší s tebou protokol a odvezou tě k lékařskému vyšetření. Důležité je, abys měla hned od počátku vedle sebe rodiče nebo dobrou kamarádku, která tě podpoří, pomůže ti, bude ti především psychickou podporou, protože to, co jsi prožila, je hluboký a vážný zásah a jeho následky nejsou zdaleka jenom fyzické.

Pokud se rozhodneš celou věc utajit, máš na to samozřejmě právo a je to bohužel ve většině případů právě tak, že si to necháváme pro sebe s pocitem, že to všechno nějak zvládneme, že ta bolest přejde, že to čas nějak zahojí. Nezahojí, nezmizí to. Nedokážeš se jednou pro vždy přesvědčit, že se to prostě nestalo proto, že to nechceš přijmout, že nejsi schopná se s tím ještě teď smířit. Znásilnění zásadně ohrožuje základní hodnoty člověka, bere mu veškerou moc a činí ho bezvládnou loutkou v rukách druhého. To všechno na tobě nechá následky, které se snažíš tajit před sebou i druhými. Tak razantní zásah do života, ale změní tvé chování, tvou důvěru v druhé lidi, ale i v sebe sama. I když se budeš snažit sebevíc, tvé okolí pozná z tvého chování a tvých reakcí, že se s tebou něco děje. Tvrdé sebeovládání, přetvářka, hra na „normálno“ je velmi náročná a vyčerpávající. Na vyslovení pravdy ale musí každá z nás dozrát.
Pokud se snažíš přehlížet svou psychiku, neopomíjej své tělo a v nejbližší možné době zajdi k lékaři, i když se cítíš být v pořádku, aby ses ujistila, že nedošlo k nějakým vnitřním zraněním. Dobré je nechat si udělat testy na pohlavně přenosné choroby, včetně HIV.

Možná se ti to nezdá, ale věř tomu, že uzdravování se z toho hrozného traumatu nezačne většinou dříve, než o něm začneš mluvit. Až přiznáš sobě a svým nejbližším, kteří ti pomáhají, co se stalo, co jsi prožila, co všechno ti to vzalo, jak moc tě to zranilo, jak moc ti to změnilo život. Čím dříve si dokážeš přiznat pravdu, tím větší šanci máš na to, že se s tak otřesným zážitkem vyrovnáš. Proto je velmi důležité najít si vhodného odborníka, nejlépe psychologa nebo psychoterapeuta, který ti pomůže projít nejhorším obdobím znovuobjevování těch děsivých okamžiků.

Při terapii budeš otevírat své nejniternější části své duše, proto je důležité, aby ses ve společnosti terapeuta/terapeutky cítila příjemně, bezpečně, důvěřovala mu/jí. Je dobré během terapeutických sezení nepotlačovat své emoce, které postupně vyvstanou. Jejich objevení a projevení navenek ti může velmi ulevit a zbavit tě vnitřního napětí, ale také ti poskytnout jasnější vhled do tvé situace. Je jasné, že když už se rozhodneš někomu své tajemství svěřit, řešit svou situaci a psychickou zátěž, že toužíš mít to všechno co nejdříve za sebou. Terapie ale může trvat měsíce, i roky. Proto měj trpělivost, velkou trpělivost sama se sebou, ale i se svým okolím, s těmi co se ti snaží pomoci.

Během tvého uzdravování se, se ale život kolem tebe ani tvůj vlastní život nezastavil. Pokud u vás doma dobře fungují rodinné vztahy, je největším a nejbližším pomocníkem rodina. Uvědom si ale, že i pro ně je to mimořádná situace, že ani je nikdo nepřipravoval na to, jak se zachovat, co dělat v tak mimořádné situaci. I je osobně zasáhlo to, co se ti stalo. Měj tedy pochopení pro to, když se nebudou zrovna vždycky chovat podle tvých představ. Možná mají tendenci brát na sebe za to odpovědnost, chtějí ti pomoct za každou cenu a mnohdy způsobem, jakým si oni myslí, že pro tebe bude nejlepší. Řešením takových nedorozumění je vysvětlení si situace. Mluv s nimi o tom. Vymezte si vzájemně hranice. Domluvte si slovo nebo signál, kdy opouštíš jejich společnosti, protože chceš být sama nebo naopak potřebuješ jejich blízkost a objetí. Mluvte spolu, nenechávejte se vzájemně na pochybách, v tápání po tom, co ten druhý asi cítí, co asi myslel tím, co řekl. Pomoz svým blízkým vyznat se ve tvé současné situaci, která je poznamenaná zničujícím zážitkem. Snažte se spolu najít nějaké oboustranně přijatelné východisko nebo vedle sebe klidně jen tiše seďte. I to je vyjádřením hluboké podpory od milující osoby. Snaž se vyjádřit své pocity hned, jak je dokážeš rozeznat, abys je nepotlačovala a necítila se pak pod tlakem přetvářky před tvými blízkými. Říkej jim, jak se cítíš, co si přeješ, co chceš, a o tom se snaž vždycky vědomě rozhodnout. Dovol si říct jim také „ne“. Nemusíš přijmout veškerou jejich nabízenou pomoc, pokud je toho na tebe v tu chvíli prostě moc. Záleží na tobě, na tvém rozhodnutí.

To stejné platí u tvých kamarádů, a dvojnásob u tvého partnera. Základním kamenem blízkých, a o to více u intimních vztahů, je důvěra. Abys mohla někomu důvěřovat, musíš nejdříve věřit sama sobě. A to je velmi pomalý a náročný proces, stejně jako znovuobjevování intimity a učení se jí. Znamená to pustit druhého člověka přes vystavěné hranice, které jsi měla pro vlastní ochranu, ale které proti tvé vůli naprosto bezohledně prorazil násilník. Nespěchej na sebe. Nenuť se do ničeho. Nedělej nic jen proto, abys druhému udělala radost a tebe samotnou to vrátilo do znovuprožívání traumatu. Násilí proběhlo velmi rychle, ale léčení jeho následků je velmi zdlouhavý a náročný proces a je skvělé už to, že ses odhodlala neutopit se ve svém zoufalství, že s tím chceš bojovat, že chceš znovu svobodně žít !!

Záštita


Hlavní sponzor


Odborný poradce
MUDr. Petr Mílek
psychiatr FN Hradec Králové